Socioweb 11/2009, rubrika Témata
Klíčová slova: gender, menšina, migrace, sexualita, nerovnosti
V roce 2007 žilo na území České republiky 392 087 cizinců s povolením k pobytu. Toto číslo může být i dvojnásobné, pokud do něj započteme cizince a cizinky bez dokumentů. Přibližně 40 procent z této skupiny jsou ženy, a více než polovina immigrantů spadá do věkové kategorie 20-39 let. At už žijí společně se svými rodinami či nikoli, můžeme předpokládat, že většina je sexuálně aktivní a přitom se nachází v plodném věku. Musí se tedy nějak vyrovnávat s možností otěhotnění, s antikoncepčními metodami a případně s nutností umělého ukončení těhotenství. Přitom je ale velmi obtížné nalézt jakékoli zmínky o této problematice, at už v úředních či politických textech zabývajících se imigrací nebo v materiálech neziskových skupin.
Přístup migrantek k interrupci
Přístup k umělému ukončení těhotenství byl v Československu již od roku 1973 zamezen některým skupinám žen. Ve Vyhlášce Ministerstva zdravotnictví 71/1973 stojí, že interrupce nebude povolena ženám – občankám jiných států, které nepobývají v České republice dlouhodobě. Podle dr. Šráčka (interview 19/6/2009) byl důvodem k tomuto opatření odpor některých vládních činitelů proti počínání Rakušanek, které cestovaly do Československa, aby si nechaly přerušit těhotenství. Toto opatření tak mělo zastavit tuto „potratovou turistiku“.
V zákoně 66/1986, kterým byl přístup k interrupcím pro české ženy liberalizován a byly zrušeny proslulé interrupční komise, bylo toto opatření zachováno, i když v trochu jiném znění: § 10: Umělé přerušení těhotenství podle § 4 se neprovede cizinkám, které se v České socialistické republice zdržují pouze přechodně. Jako cizinky pak byly definovány všechny ženy bez českého občanství. Důvodová zpráva k zákonu výslovně uváděla, že toto opatření je zamířeno proti turistkám, které přijíždějí do ČR speciálně kvůli interrupci. Nedotýkalo se žen, pracujících v československých institucích či organizacích ani rodiných příslušnic osob takto zaměstnaných, a netýkalo se to ani studentek, jelikož všechny tyto ženy automaticky užívaly statusu “dlouhodobě se zdržující”. Vzhledem k politické situaci je velmi pravděpodobné, že se nedotklo ani žádných nelegálních immigrantek.
Po událostech listopadu 1989 a po přijetí Zákona o pobytu cizinců v roce 1992 dostalo toto krátké ustanovení nový smysl. Byly zavedeny tři druhy povolení k pobytu: krátkodobé, dlouhodobé a trvalé povolení k pobytu. Migrantky s krátkodobými vízy (do 90 dnů) tak začaly být pokládány za cizinky zdržující se v ČR pouze přechodně. V roce 1999 byly nově zákonem ustaveny dva pobytové statusy: přechodný (na základě krátkodobého či dlouhodobého víza) a trvalý. V roce 2004 se do zákona vrátilo povolení k dlouhodobému pobytu, vydávané po jednom roce pobytu na území (Drbohlav, Lachmanová-Medová, Čermák et al. 2009: 46-47). To vedlo k určitému zlepšení přístupu k interrupci pro cizinky, jelikož za dlouhodobě pobývající na území ČR mohlý být považovány již po roce pobytu.
V současné situaci mají občanky jiných států, žijících v ČR legálně déle než rok, relativně snadný přístup k legální interrupci – mnohdy snažší než ke jiné zdravotní péči. Interrupce totiž není zahrnuta v systému veřejného zdravotního pojištění a není tedy podstatné, zda a jak je cizinka pojištěna. Interrupce je vlastně placenou službou s určitou tržní cenou, shodnou pro všechny, a vztah mezi poskytovatelem a klientem je jasný (Jelínková 2007).
Problém ale nastává v případě migrantek s krátkodobými vízi (která jsou v některých případech opakovaně prodlužována) a v případě nelegálních immigrantek. Zdravotní organizace či lékař, který by provedl umělé ukončení těhotenství těmto ženám, jedná proti zákonu. Riziko je pro lékaře relativně vysoké a nejsou zpravidla ochotní jej podstoupit (Jelínková 2008: 45). Pokud tyto ženy otěhotní, ocitají se ve velmi komplikované situaci – vlastně nemohou ani dítě porodit, ani podstoupit interrupci. Mnohé hledají řešení v “domácím” porodu – nebo v “domácí” interrupci, s pomocí zkušených či přímo lékařsky kvalifikovaných žen (či mužů) z vlastní komunity. Situace se pak pravděpodobně výrazně liší v závislosti na druhu komunity (Jelínková interview 4/6/2009).
Pokusy o změnu zákona
Po roce 1989 proběhly dva pokusy odstranit toto diskriminující opatření z potratového zákona. Ani jeden z nich přitom nebyl iniciován zájmovými skupinami hájícími práva cizinek či skupinami ženského hnutí. První pokus iniciovala skupina odborníků – gynekologů a právníků, kteří v roce 1992 sestavili návrh nového zákona o interrupci. Ten měl odstranit nedostatky zákona z roku 1986, z politických důvodů ale nakonec nedoputoval ani k projednávání Vládou ČR.
Druhý pokus proběhl v roce 2008 a představuje zásadní příklad toho, jak může Evropské právo pronikat do legislativy národního státu týkající se interrupce, ačkoli ta spadá do národní suverenity členských států. Zákon o specifických zdravotních službách, který předložil Ministr zdravotnictví Tomáš Julínek jako součást rozsáhlé zdravotnické reformy, předpokládal, že interrupce bude přístupná i ženám nezdržujícím se v ČR dlouhodobě. Důvodová zpráva k zákonu vysvětlovala, že všecnhy ženy mají mít stejný přístup k interrupcím. Po kritikách a diskusích s představiteli KDU-ČSL, na jejichž souhlasu přijetí reformy záviselo, byla ale později argumentace změněna: cílem zmírnění zákona mělo být v první řadě otevření možnosti interrupce pro občanky EU, ve shodě s podmínkou evropského práva, podle které mají mít v každé zemi občané EU stejný přístup ke zdravotní péči jako občané dané země. T. Julínek sdělil tisku: “(…) došlo k téhle dohodě, že si nemůžeme dovolit na vládě přímo deklarovat porušování primárního práva Evropské unie.“[2]
Pokus o prosazení reformy byl ale přerušen vyslovením nedůvěry vládě 24.3. 2009. Přístup k legální interrupci tak zůstal pro některé skupiny žen v České republice omezen.
Závěr
Zákaz interrupce pro cizinky pobývající přechodně v ČR je příkladem působení path-dependency [3] (závislosti na minulé cestě) v rámci institucí. Byl zaveden v roce 1973 jako součást rozsáhlých opatření, jejichž cílem bylo omezit dostupnost interrupcí (a která byla součástí tehdejšího „normalizačního procesu“) a zamezit potratové turistice žen ze Západu. Byl zachován v zákoně z roku 1986 a přežil i bouřlivé období následující po listopadu 1989. V následujících letech byl jakýkoli pokus rozšířit potratový zákon od počátku podkopán malou, ale politicky významnou KDU-ČSL. Důsledky tohoto opatření jsou významné pro specifickou skupinu migrantek – žen pobývajících v ČR na krátkodobé vízum či nelegálně. Tato skupina není nijak reprezentována ženským hnutím a nemá potřebnou sílu a zdroje k mobilizaci, lobbyingu a prosazování změny zákona. V důsledku vstupu ČR do EU se ovšem objevila jiná skupina žen, které se toto opatření také týká: občanky EU pobývající krátkodobě na českém území. Vzhledem k jejich právům nyní nabývá debata nových forem, i když zatím nepřinesla výsledky.
Podstatné je, že legální umělé ukončení těhotenství nikdy nebylo v ČR interpretováno a rámováno jako součást lidských či ženských práv či tělesného občanství (tak jako v západoevropských zemích), nýbrž pouze jako lékařský a demografický problém. Proto je velmi obtížné otevřít prostor k diskusi o interrupci v souvislosti s právy žen pobývajících na území České republiky.
Literatura:
Drbohlav, D., L. Lachmanová-Medová, et al. 2009. "The Czech Republic: on its way from emigration to immigration country." IDEA Working Papers. No. 11. Idea/EU.
Jelínková, M. 2007. "Přístup (ne)legálních migrantů ke zdravotní péči." E-knihovna Migraceonline.cz http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1973899. staženo15/5/2009.
Jelínková, M. 2008. "Když se dítě nehodí". Neregulérní pobyt cizinců v ČR: problémy a jejich řešení. Pp. 43-46 in: J. Polanská and M. Kadlecová (ed.). Prague: Člověk v tísni /Multikulturní centrum Praha /Organizace pro pomoc uprchlíkům /Poradna pro uprchlíky.
[1] Článek byl zpracován za podpory evropského výzkumného projektu FEMCIT: Gendered Citizenship in Multicultural Europe: The Impact of Contemporary Women's Movement, 6. RP, č. 028746-2 (www.femcit.org); WP5.
[2]http://zpravy.idnes.cz/vlada-schvalila-zakony-k-reforme-zdravotnictvi-odlozila-upravu-pojisteni-1uj-/domaci.asp?c=A081119_111355_domaci_ban
[3] Path dependency lze přeložit jako „závislost na minulé cestě“. Teorie path dependency rozvíjí koncept transakčních nákladů a poukazuje na sílu kontinuity společenského vývoje: zdánlivě málo významné volby učiněné v určitém časovém bodu mohou mít zásadní vliv v pozdějším období, a systém, který se vydal určitou cestou, nemůže snadno a dramaticky změnit směr vývoje.
|
