Socioweb 11/2009, rubrika Témata
Klíčová slova: gender, menšina, občanská společnost, participace
Zastupování romských žen v českém veřejném prostoru probíhá různými způsoby; požadavky jsou formulovány především prostřednictvím neziskových organizací (NNO) a vládních institucí, a to především díky tzv. romským ženským aktivistkám působícím ve zmiňovaných institucích. Neziskový sektor také produkuje tzv. alternativní média, ve kterých je romské ženství určitým způsobem tematizováno. Způsoby a obsah reprezentace jsou pak rámovány různými faktory, především minoritním diskursem – tedy otázkou postavení romské menšiny v české společnosti a historicko-kulturním kontextem postavení romské menšiny v naší společnosti.[2]
Postavení romských žen v české společnosti je výrazně rámováno postavením romské minority v ČR. Minoritizace skupiny je pro romské ženy první a hlavní vymezující komponentou veškerých dalších vztahů. Kromě toho je pro postavení romských žen významný status a podoba romské rodiny. Změny v rodinném životě Romů jsou klíčem k pochopení měnícího se sociálního statusu romských žen.
Postavení romských žen stejně jako celé romské minority je silně ovlivněno válečným a poválečným vývojem na území ČR, sociální politikou 40-ti let socialistické nadvlády i chaotickým procesem transformace let devadesátých. 50 a 60. léta minulého století charakterizuje pokus o násilnou asimilaci romské populace a tzv. politika rozptylu (Pulkrábková 2007 dle Pavelčíková 2004 a Jurová 2006). Normalizační éra navazuje evaluací existenciálních problémů romské komunity jako reakce na brutální zásahy z předchozích let a představuje období stoupající závislosti romské komunity na sociálních dávkách a evaluace nejrůznějších typů sociální excluze na všech úrovních společenského života. Nástup transformačních 90. let sice vzniklé problémy pojmenovává, přestává se před nimi skrývat a situaci komunity odsunuté na okraj společnosti nebagatelizuje, řešení však nepřináší. Naopak v tomto období se objevují další problémy a proces transformace přináší romské komunitě další sociální nevýhody. Období od vstupu ČR do EU je charakterizováno koncepčně novými snahami souhrnně označovanými jako sociální inkluze.[3]
V současné české společnosti existuje reálná diskriminace romských žen na všech úrovních sociálního života. V případě romských žen hovoříme o tzv. vícenásobné diskriminaci (diskriminaci z hlediska genderu a diskriminaci jako příslušnic národnostní menšiny). Postavení romské ženy v rodině a ve vlastní komunitě se v posledních letech výrazně mění – městská populace romských žen má za poslední desetiletí výrazně lepší přístup ke vzdělání, což ovlivňuje jejich možnost rozhodovat v rámci rodiny, podílet se aktivněji na socializaci svých dětí a rozhodovat o svých právech (volba manžela, volba počtu dětí apod.). Naproti tomu postavení v rámci celé společnosti je stále velmi neuspokojivé. Významné procento romských žen je nezaměstnaných. 30 % romských žen v produktivním věku dokonce nikdy zaměstnáno nebylo. Důsledkem neschopnosti uplatnit se na trhu práce je mj. velké procento prostituujících romských žen (UNDP/ILO: 2002).
Veřejná reprezentace romských žen probíhá v rámci občanské společnosti na úrovni neziskových organizací a některých vládních institucí. Zájmy romských žen jsou většinou prezentovány společně se zájmy romské rodiny. Aktivity zaměřené na podporu romských žen jsou také ve většině případů zaměřeny na podporu celé romské rodiny (nejčastěji v otázce vzdělávání). Na území České republiky deklarují aktivity na podporu romských žen a zastupování romských žen na veřejnosti 4 romské organizace s celonárodní působností - skupina Manushe (součást OS Slovo 21), Rada vlády pro romské záležitosti, sdružení Athinganoi a sdružení Romea (především díky tematizaci romského ženství v časopise Romano Vodi). Pouze skupina Manushe se přitom vymezuje jako organizace zaměřená na podporu a reprezentaci romských žen primárně. Z neromských organizací je téma romských žen relevantní zejména pro organizace, jejichž klienty se Romky často stávají (La strada, Liga lidských práv, Poradna pro občanská a lidská práva).
Aktivity všech uvedených subjektů jsou z velké části velmi spontánní a v oblasti reprezentace romských žen kampaňovitého charakteru. Kromě velmi obecných cílů (jako je omezení diskriminace romských žen) jsou sdružení ve fázi hledání vlastního místa ve společnosti i ve vlastní komunitě. Primárním cílem těchto organizací je v daném okamžiku samotná existence sdružení či spolku, možnost setkávat se sama o sobě. Nelze tedy hovořit o existenci dlouhodobějších cílů či požadavků směrem ke společnosti. To, co od společnosti požadují je především uznání jako předpoklad pro úspěšný rozvoj dalších aktivit.
V současné době neexistují v ČR žádná alternativní periodika, která by byla zaměřena přímo na genderovou problematiku u Romů. V médiích produkovaných romskými NNO je prezentace ženských témat významně spojena s konceptem péče. Žena a romské ženství je konstruováno skrze mateřství, resp. skrze péči o děti. I požadavky žen jsou formulovány v zájmu dětí jako požadavky dětí. Obraz romské ženy v článcích je obrazem matky.
Klíčovými kategoriemi péče jsou ve sledovaných periodikách vzdělání a výchova. Obě kategorie jsou silně genderově zatížené, neboť jsou to právě romské ženy, které za výchovu a vzdělání dětí v rodině zodpovídají. Žena-matka zde sehrává nerovný boj s majoritními institucemi péče (škola, nemocnice). Příběhy rodin na okraji společnosti, které nemohou vybřednout z koloběhu dluhů, sociálních dávek a úpadku, jsou velmi emocionálně nabité. Tyto rodiny žijí na hranici bídy a z podstaty věci nemohou být schopny socializovat své děti, i když je milují. Kontrast mezi láskou Romů k dětem a k rodině jako k uznávané hodnotě a realitou, ve které nejsou sami schopni postarat se o své děti, je ve vyprávěních všudypřítomný.
Základním a v podstatě jediným požadavkem romských žen formulovaným skrze články v médiích – ať už vzdělaných a organizovaných nebo těch vyloučených na okraji společnosti – je vzdělání dětí a právo na výchovu vlastních dětí. V souvislosti s péčí tak konstatujeme absenci typicky genderových témat, jako je rozdělení rodičovských rolí, slaďování mateřství a účasti na trhu práce apod. Naopak klíčový je - pro majoritní populaci zdánlivě banální - požadavek na právo mít a vychovávat vlastní děti v podmínkách k tomu uzpůsobených a v souladu s vlastními kulturními vzorci.
Také zástupkyně organizací zaměřených na reprezentaci zájmů romských žen a podporu romských žen (romské ženské aktivistky) rámují svou činnost (romský ženský aktivismus) především prostřednictvím diskursu péče (Pulkrábková 2009). Aktivismus je prezentován jako poslání pečovat o celou komunitu. Akcentován je širší záběr zastupování (ve smyslu aktivit zaměřených na ženy i muže, na celou rodinu, pro celou minoritu, pro všechny minority, atd.) a význam péče jako nedílný a konstitutivní prvek aktivismu. Péče je zároveň legitimizačním prvkem aktivismu.
Romské „aktivní“ ženy stejně jako organizace zaměřené na podporu romských žen stále bojují o své místo ve společnosti, ve veřejném prostoru a v majoritou ovládaných institucích. Součástí jejich aktivit je kontinuální přerámovávání a redefinování cílů a zájmů, resp. hledání takových témat, na které majoritní většina poskytne pozitivní odezvu. Náplní jejich práce je z velké části hledání cesty a způsobů (nejen) péče o romskou minoritu, která by byla akceptována a pokud možno i podporována (nejen finančně) ze strany majority. Na všech úrovních a ve všech způsobech reprezentace probíhá zjevný boj o vlastní existenci spojený s hledáním vlastní identity.
Aktivity a re/prezentace romských žen v českém socio-kulturním kontextu jsou výrazně rámovány minulou i současnou sociální zkušeností a problémem minoritizace. Rétoricky se opírají především o diskurz péče a socializace. Snaha o emancipaci a boj za genderovou rovnost je pro aktéry zastupující romské ženy prostředkem k lepšímu soužití, nikoliv snahou o další konfrontaci.
Literatura:
Jurová, A. 1996. Rómská problematika 1945-1967. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR.
Pavelčíková, N. 2004. Romové v českých zemích v letech 1945-1989. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR.
Pulkrábková, K. 2005. Institut náhradního rodičovství v pojetí neziskových organizací. (Diplomová práce). Praha: FSV UK.
Pulkrábková, K. 2009. Romský ženský aktivismus v českém veřejném prostoru - Re/prezentace romského ženství v pojetí Romských ženských aktivistek. 11. pracovní konference BIOgrafu. 19.-21.6.2009, Hoješín u Seče.
United Nations Development Programme (UNDP/ILO regionally survey). 2002. The Roma in Central and Eastern Europe: Avoiding the Dependency Trap. Prague: Gabal Analysis & Consulting. «http://undp.sk» [accessed 12.9. 2008]
[1] Článek vznikl za podpory grantového projektu FEMCIT: Gendered Citizenship in Multicultural Europe: The Impact of Contemporary Women’s Movement, 6. RP EU, č. grantu 028746-2.
[2] Romové tvoří největší etnickou menšinu v České republice. Podle odborných odhadů se jedná o 1,46% obyvatel (GaC 2002). Zdaleka se však nejedná z hlediska kulturního i hodnotového o jednotnou komunitu.
[3] Zásadním problémem při studování romské problematiky je naprostý nedostatek a nedostupnost relevantních dat. Relevantní statistická data neexistují nebo jsou těžko dostupná, stejně jako starší legislativní dokumenty.
|
