Socioweb 11/2009, rubrika Témata
Klíčová slova: gender, nerovnosti, rodina
Forma společenské dystopie rozvíjí určité motivy přítomné v současnosti a utváří obraz možné, ačkoliv ne nutně nejpravděpodobnější, budoucnosti. Dystopie (jako protiklad utopie) ukazuje společnost, jejíž občané jsou neskrývaně utlačováni politickým systémem. Dystopický román se tak pohybuje na pomezí společenské fikce a nelichotivého zrcadla nastaveného společenskému vývoji. Feministická dystopie se pak explicitně vztahuje k vyhrocení patriarchálního útlaku žen, kritice konzervativních příbuzenských struktur, dominantní interpretace sexuality a reprezentace reprodukce. Útlak žen tak často nabírá podoby okleštění jejich společenské role na rozmnožování a starost o domácnost. Pro vnitřní reflexi a rekonstrukci feministické teorie může feministická dystopie sloužit jako vztažný bod v budoucnosti, společenský model nezamýšlených důsledků, na nichž mohlo mít feministické hnutí částečně spoluvinu prostřednictvím přímé či nepřímé legitimizace různých politicko-ekonomických sil či přehlížením reprodukce útlaku marginalizovaných skupin ve jménu boje za práva a společenské postavení žen privilegované vrstvy. Síla feministické dystopie spočívá v extrémní prezentaci vzorců přítomných ve společnosti, které ve své krajní podobě zaměřují pozornost feministické teorie k latentním negativním prvkům současnosti.
Svými romány se kanadská básnířka a prozaička Margaret Atwood zařadila po bok řady autorů a autorek společenských dystopií. Ve svém starším románu Příběh služebnice [2] (v originále The Handmaid´s Tale, 1985, česky 2008) se explicitně věnuje feministické tematice. Stejně jako v pozdějším románu Přežívá nejsmutnější (v originále Oryx and Crake, 2003, česky 2005) i v Příběhu služebnice Atwood volně líčí svoji dystopickou vizi jako důsledek ekologické katastrofy, genetické manipulace a souhry nárůstu konzervativismu a tržního fundamentalismu s logikou komodifikace všeho, co je součástí lidských životů. Společnost v Příběhu služebnice se potýká se ztrátou reprodukčních schopností velké části populace, která je řešena využíváním služebnic jako náhradních matek – instituce legitimizované vyhrocením sociálních nerovností, rasistickou ideologií, křesťanským fundamentalismem a sociobiologickou interpretací genderových rolí. Klerofašistický režim Republiky Gileád a podřízení žen jsou zde mimo jiné udržovány propracovanou hierarchií mezi jednotlivými skupinami žen na základě příslušnosti ke společenské vrstvě a reprodukčních schopností (jedním z charakteristických rysů je osvobození některých vrstev od domácích prací či naopak biologicky zdůvodňovaná odpovědnost za práce v domácnosti, které jsou odděleny od úkolu prosté biologické reprodukce společnosti), v níž privilegia jedněch žen jsou podmíněna útlakem a disciplinací druhých a která znemožňuje vytvoření solidárních vazeb mezi ženami.
Atwood zde na jedné rovině kritizuje nárůst konzervativismu a důraz na tradiční genderové role, což vidí jako určující prvky západní společnosti konce 20. století, na druhé rovině je zde ovšem přítomná rovněž kritika rigidnosti současného feminismu, zejména strategické aliance radikálních amerických feministek s konzervativní pravicí ve snaze zakázat pornografii. Nepřímo lze ale její román číst i jako varování proti hegemoniálnímu feminismu reprodukujícímu sociální, „rasovo“-etnické i geopolitické nerovnosti prostřednictvím tichého schvalování globálních nerovností a tržní logiky organizace mezilidských vztahů.
Pro současnou feministickou teorii je stále jednou z hlavních otázek v úsilí o genderově spravedlivější společnost zodpovědnost za sociální reprodukci, za péči o rodinu, o děti, o potřebné členy společnosti. Zároveň v současné době, kdy dochází k intenzivnějšímu propojení jednotlivých společností, řada feministických analýz poukazuje na propojení životního stylu západních společností, konzumerismu a na půli cesty zastavené transformace genderové struktury společnosti [3] s globálními nerovnostmi v kontextu transnacionalizace produkce a kapitálu.[4]
V současných západních společnostech můžeme vidět jak rozšíření komerčního náhradního mateřství, kdy jsou ženy – často z rozvojových zemí – placeny za odnošení dítěte párům z bohatých západních zemí, tak rozšíření instituce služebné, kdy jsou ženy – často imigrantky z chudších a rozvojových zemí – najímány na vykonávání domácích prací či jako pečovatelky. Ve světle dystopické vize Margaret Atwood by měly tyto fenomény upoutat pozornost feministické teorie a vyvolat snahu o vnitřní reflexi historicky podmíněných nezamýšlených důsledků feministického úsilí za genderovou spravedlnost. Takovéto přesouvání reprodukčních aktivit a péče na v transnacionálním kontextu marginalizované skupiny žen je důsledkem složité souhry řady společenských faktorů: soukromým ziskem jako organizačním principem společnosti a postupující jednodimenzionální praxe, prosazováním tradičních hodnot nukleární rodiny a biologického rodičovství a ideologickou legitimizací sociálních, ekonomických a kulturních nerovností.
Současná feministická teorie musí do své argumentace zahrnout reflexi situace, kdy minorita světové populace žen vlastní více zdrojů než majorita světové populace mužů. Zároveň tato reflexe odkrývá souvislosti procesu emancipace žen v rozvinutých státech se situací žen z rozvojových zemí. Teoretické promýšlení feministické dystopie může v tomto kontextu nasměrovat pozornost na zdánlivě marginální fenomény, které ovšem v historicky specifické souhře s dalšími společenskými faktory mohou vést ke kooptaci a zneužití feministických argumentů ve prospěch zcela protikladných společenských tendencí. 21. století tak před feministické badatelky a aktivistky staví nové problémy, se kterými se musí feministické myšlení vypořádat, pokud chce udržet svůj původní emancipační potenciál.
[1] Autorka článek zpracovala za podpory evropského výzkumného projektu FEMCIT: Gendered Citizenship in Multicultural Europe: The Impact of Contemporary Women's Movement, 6. RP, č. 028746-2 (www.femcit.org).
[2] Atwood(ová), M. 2005. Přežívá nejsmutnější. Praha: Mladá fronta; Atwood(ová), M. 2008. Příběh služebnice. Praha: BB/art.
[3] Americká socioložka Arlie Hochschild mluví o „přerušené genderové revoluci“ (stalled gender revolution), při níž nedošlo k přerozdělení zodpovědnosti za výchovu dětí a domácí práce mezi muži a ženami a výchova dětí zůstala situována mimo sféru politična jako femininní a soukromá aktivita, viz Hochschild, A. R. 1989. The Second Shift. New York: Avon Books.
[4] Viz např. Ehrenreich, B, Hochschild, A. R. 2002. Global Woman. Nannies, Maids, and Sex Workers in the New Economy. New York: A Metropolitan/OWL Book; Hrubec, M. a kol. 2008. Sociální kritika v éře globalizace. Odstraňování sociálně-ekonomických nerovností a konfliktů. Praha: Filosofia; Grewal, I., Kaplan, C. (eds.). 2002. Scattered Hegemonies: Postmodernity and Transnational Feminist Practices. Minneapolis: University of Minnesota Press; Jagger, A. M. 2005. „“Saving Amina“: Global Justice for Women and Intercultural Dialoque.“ Ethics and International Affairs, Vol. 19, No. 3: 55–75; Fraser, N. 2009. „Feminism, Capitalism, and the Cunning of History.“ New Left Review 56: 97–117 (česky článek vyjde v Gender, rovné příležitosti, výzkum, roč. 10, č. 2/2009).
|
